z každé díry, co jich tahle světaprdel má, slyším, že…

Už teď se těším na budoucí ústav, který bude vědecky zkoumat nynější pád do neosvobody & nenormalizace (nebo neonormalizace & nesvobody - ty nové odborné termíny se mi ještě občas pletou), a pěkně to každému historicky spočítá. První na řadě by měli být pochopitelně nevoliči. Z každé díry, co jich tahle světaprdel má, slyším, že jít volit je otázkou několika minut, které rozhodnou o několika letech. Neříkají však celou pravdu: totiž že takto strávené minuty vám už nikdy nikdo nevrátí. Takže než aby se fankluby obou totemů vyhlazovaly navzájem, bude rozumnější, když se takticky spojí k potření té třetiny obyvatelstva, která si z nějakého podivného důvodu nedokázala ze dvou exekutorských maňásků vybrat. A která je navíc podezřelá už tím, že "volbu" mezi fíkusem a pičusem těm státotvornějším dvěma třetinám spoluobčanstva nejenže upřímně nezávidí, ale možná i tak trochu přeje. Historie nás učí, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly; vyvozuju z toho logicky, že cesta do nebe musí vést přes ty nejhorší pohnutky. Nikdo mě nepřesvědčí, že hlasovat pro takřečené menší zlo je konstruktivnější a státotvornější než zaslat na libovolný stranický sekretariát rodinné balení neznámého bílého prášku, doporučeně a do vlastních rukou nejbližší stranické tlamě. Třeba právě té, která v tlustofotrově hlavním stanu v předvečer zuřivých oslav nepředloženě vyslovila heslo epochy: "Nemusí se všechno všem líbit, ale víme, kam jdeme" (Milan Chovanec).

Hesla z Akademického slovníku současné češtiny