Na banketu mířím rovnou k modelkám-babičkám, které postávají v apartních kloboučcích, popíjejí víno z malých sklenic a vesele se smějí. Naštěstí umí jedna anglicky. Jak by se dalo předpokládat, jsou aktivní i v osobním životě - jedna dáma stále učí na univerzitě, druhá je bývalá tanečnice a teď už "jen učí" jógu, třetí nedávno začala s aikidem. Jiná dáma zase s manželem chodí snad každý víkend po horách, další mi popisuje své nadšení z "water walking", což je v Japonsku oblíbený sport seniorů - na rozdíl od biblického zázraku to je chůze nikoli po hladině, ale po dně bazénu. … Jsem ze vstřícnosti a jasné mysli babiček nadšená a také ze suši, které nám šéfkuchař servíruje. Jdu si ještě trochu přidat. Jedna ze starších dam v kloboučku si nabírá miniaturní porci jídla vedle a ostře do mne vrazí ramenem, k čemuž v neustále slušném a ohleduplném Tokiu nedojde ani v přeplněném metru. Otočí se a jakoby nic odchází. Možná to necítila, divím se. Možná mi ale uštědřila výchovný "bodyček", který mi měl připomenout ještě jeden důležitý rys japonské povahy: střídmost. Beru si tedy radši jen dvě suši místo čtyř a vracím se zpět k veselým seniorkám. Mluví teď o tom, že život v Japonsku není snadný. Salarymen (muži se stálým příjmem) ho tráví až na pár hodin spánku v kancelářích, ženy raději než na podřadném místě v práci zůstávají doma s dětmi. Ale premiér Abe má kromě vysokých cílů při reformě ekonomiky plán změnit i tohle, takzvanou womenomikou. Dámy mu drží palce, i když jisté pochyby mají.