V rámci marxisticko-leninské výchovy jsem byl veden k tomu, abych vedl pionýry. Ve čtrnácti letech jsem dostal na starost asi dvanáct dětí jako pionýrský vedoucí. A poslali nás hrát si do Šárky. A vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím nesáňkoval sám, přesně jsem neodhadl, kudy se dá jet, roztříštil jsem si koleno, zlámal stehenní kost a přesekal nervy v noze. | Omdlel jsi? | Ne. Všechno uvnitř. Navrch jen malá odřenina. | A bolest? | Jo, kosti bolí hned. Zlomená kost bolí hned. Průstřel břicha začne bolet prý až za hodinu, ale zlomené kosti bolí hned. | Následovala nemocnice? | Nejdřív jsem narazil na kvality socialistického zdravotnictví. Zrentgenovali mi stehenní kost, která byla skoro do vinglu, tak ty doktory napadlo, že asi bude zlomená, ale zapomněli mi zrentgenovat koleno. Takže jsem tam deset dní ležel, a když jsem měl obvod kolena už osmdesát centimetrů, tak je napadlo přijet s pojízdným rentgenem. A zjistili, že je koleno rozdrcené. Takže si to vyžádalo pět operací a několik měsíců ve špitále. Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát v tomhle citlivém věku. Jednak jsem se v té nemocnici dozvěděl, že je to ve společnosti jinak, než mi říkají doma. Viděl jsem poprvé v životě Romy, na Praze šest jsme je neměli. Byl jsem s nimi na pokoji. Vykládali mi, jak jejich rodiče kradou. Seznamoval jsem se s odvrácenými stranami reality a zároveň mi bylo jasné, že maminčina hyperprotektivita mě neochránila. A vrátil jsem se domů jako nasraný puberťák.