Německá kancléřka s maximálním nasazením usiluje o to, aby si evropská integrace zachovala směr zadaný v dobách po skončení studené války. Už ve druhé polovině 90. let, kdy se teprve pilovala myšlenka měnové unie, trval Berlín na tom, aby se společné oběživo zavádělo zároveň s jednotným politickým vedením. … Nezdar politického sjednocení vyjádřený krachem snah o zavedení společné ústavy byl sice kompenzován přijetím Lisabonské smlouvy, leč pozdě: řecká krize propukla vzápětí po jejím schválení a další vývoj ji nadobro znepodstatnil. Evropská unie nyní stojí na pohádkovém rozcestí - buďto ještě vyšší úroveň integrace s totální centralizací všeho, anebo naopak fragmentace a přechod k Evropě mnoha rychlostí. Čistě teoreticky může Německo těžit z obou alternativ. V prvním případě dříve nebo později skončí jako hegemon celého společenství, přinejmenším v rozpočtově-finanční sféře.