Myšlenka využít k léčbě nádorů protilátky se datuje do první poloviny padesátých let. D. Pressman a L. Korngold tehdy pozorovali, že se určité protilátky mohou selektivně vázat na nádorové buňky. D. Klinman pak prokázal, že lze vytvořit monoklonální protilátku proti jakémukoliv antigenu. Skutečně revoluční krok znamenaly pro medicínu a biologii vůbec výzkumy G. Köhlera a C. Milsteina publikované r. 1975, které vyústily v technologii hybridomů - věčně žijících fúzovaných buněk myší sleziny s myelomovými elementy (Vesmír 64, 76, 1985/2; 79, 446, 2000/8) - produkujících monoklonální protilátky. Ty umožňují rozeznat na povrchu zdravých i nádorových krvetvorných buněk řadu antigenů, které slouží jako identifikační znaky pro jednotlivé buněčné linie a také pomáhají v diagnostice. Mnohé monoklonální protilátky se vážou na antigenní místa nádorových elementů a už tenkrát prognózy naznačovaly, že by mohly sloužit v séroterapii nádorů krvetvorby, protože selektivně zasáhnou nežádoucí buňky a zničí je. Poprvé podal myší monoklonální protilátku pacientovi s lymfomem L. M. Nadler r. 1979 a prokázal tolerovatelnost a schůdnost takové léčby.