Závadnost sbírky tkví v jiném klanění se, a sice tomu, co bychom mohli nazvat jako mýtus poezie Jáchyma Topola. I když sám Topol je v tom nevinně a jeho básnická tvorba už roky oprávněně spí jenom v některých čítankách, jeho nohsledi a následovníci dělají, že o tom nevědí. Navíc si myslí, že tohle slepé rameno poblouzněné takybeatnické poezie normalizačních let lze přenést o čtvrt století do budoucnosti. Jak vidíme na Grušově sbírce, samozřejmě lze, ale výsledek je přinejmenším směšný - ono směšování hovorové a spisovné češtiny ("a chlupáč dál peláší / po svahu do Karlína / nos plnej krve", s. 32), jakoby urbánní legendy, viděné jen tak mimochodem, motiv města, ale úplně bez chuti a zápachu.